PŘIČINLIVOST JUSTICE A PŘEPLNĚNÉ VĚZNICE

	PŘIČINLIVOST JUSTICE A PŘEPLNĚNÉ VĚZNICE
	Vydáno dne 19. 09. 2011 (1594 přečtení)

PŘIČINLIVOST JUSTICE A PŘEPLNĚNÉ VĚZNICE
Vyšlo jako 20.článek pro Trestní právo v dvojčísle 07-08/2011
Autoři:John Bok, Zdeněk Jemelík

Počtem vězňů na 100 tis. obyvatel se řadíme na nečestné 3.-4. místo mezi evropskými státy. Ve světle statistik nejsme tedy ani tak národem muzikantů, jak se traduje, ale spíše kriminálníků. Skutečný obraz úrovně kriminality je horší zhruba o šest tisíc odsouzených, kteří nenastoupili trest. Kdyby se začali kát a zaklepali hromadně na brány věznic, došlo by k jejich kolapsu.

V současnosti se blížíme ke kritickému bodu, po jehož dosažení bude nezbytné volit mezi zastavením příjmu vězňů a podstoupením rizika vzniku vězeňských vzpour. Všechny polistopadové vlády podhodnocovaly význam resortu spravedlnosti. V jeho rámci na to zvláště doplácelo vězeňství, které je dlouhodobě podfinancované. Důsledkem je trvalé zaostávání zvyšování kapacit věznic za růstem počtu odsouzených.

V dohledné době má být jediným opatřením k navýšení kapacity věznic přebudování policejního zařízení v Tisu u Blatna-Balkové nákladem 160 milionů Kč na věznici pro 500 mužů. Je to málo: než bude nová věznice uvedena do provozu, přibude přibližně tisíc nových vězňů, takže nůžky se dále rozevřou.

Záměr je nejen nedostatečný z kapacitního hlediska, ale také zásadně špatný z pohledu koncepce rozložení sítě věznic: prohloubí se nerovnoměrnost v rozmístění kapacit. Zůstanou nepokryté jižní Čechy a jižní Morava, naopak přibude nové zařízení v oblasti, kde je jich nadbytek. V nevelké vzdálenosti od Tisu u Blatna-Balkové se totiž nachází několik věznic: Drahonice (11 km), Oráčov (20 km), Ostrov n.O. (56 km), Plzeň-Bory (57 km), Nové Sedlo(57 km), Všehrdy (57 km), Bělušice (61 km), Horní Slavkov (73 km) a Kynšperk n.O. (79km). V nich bylo k 30.6.2011 umístěno 7.290 vězňů, tj. zhruba 34 % z celkového počtu uvězněných mužů.

Nerovnoměrnost rozmístění kapacit věznic působí proti směru jejich poslání: odsouzení se mají ve výkonu trestu polepšit, aby po návratu na svobodu žili jako řádní lidé. Pro dosažení tohoto cíle je důležité zachování jejich spojení s rodinou. Za daného stavu věcí je v některých západočeských věznicích až 40% vězňů s trvalým pobytem na Moravě, jejichž styk s rodinami je vzdáleností velmi ztížen.

Bylo by samozřejmě daleko účelnější finanční prostředky investovat v jižních Čechách nebo na jižní Moravě a určitě by se zde našla opuštěná armádní zařízení, vhodná k přebudování, nehledě k tomu, že není využitý obrovský prostor nedostavěné věznice Rapotice a pro nedostatek peněz se neuskutečnilo připravené rozšíření ženské věznice ve Světlé n.S. nástavbou na stávajících objektech. Považujeme proto rozhodnutí o zřízení další věznice v západních Čechách za důkaz bezkoncepčnosti řízení rozvoje vězeňství, prohloubené soukromými zájmy ministra, který má v západních Čechách svou voličskou základnu a stranické „kmotry“. Je to průzračný obchod: „kmotři“ dostanou státní zakázku za 160 milionů Kč, v oblasti se vytvoří pracovní místa, a Jiří Pospíšil za to opět dostane jejich podporu v příštích volbách. Páchne to korupcí a klientelismem, paradoxně ministra protikorupční vlády.

O co je menší naděje, že by se výrazně zrychlila výstavba nových věznic, o to je naléhavější otázka po příčině trvalého narůstání počtu vězňů, protože její zodpovězení může otevřít cestu ne-li k jeho zastavení, pak aspoň ke zpomalení.

V reakci na článek člena spolku Šalamoun „Odkriminalizovat“ (zde: http://www.spoleksalamoun.com/view.php?cisloclanku=2011070701) se vyjádřil jistý zkušený soudce, že jednou z příčin může být změna trestních sazeb při zavededení nového trestního zákona. Je pravda, že se zvýšily u násilných trestných činů, ale naproti tomu u některých trestných činů hospodářské povahy se snížily. Pokud by ve struktuře ukládaných trestů převážily ty se zvýšenou sazbou, mělo by to sice vliv, ale až po několika letech, kdy by se projevilo odsouvání návratů na svobodu, nikoli však na okamžitou četnost vynášených rozsudků.

Za další příčinu označil pan soudce nedostatečnou uvědomělost odsouzených k podmíněným trestům, kteří si neuvědomují, že pobyt na svobodě je podmíněn plněním podmínek a v důsledku jejich neplnění se nakonec stejně dostávají za mříže. S tím lze souhlasit, i když jen jako s dílčím činitelem. Nedovedeme si současně představit, jakým způsobem by měla být vedena osvěta, jež by tuto skupinu převážně nezdrženlivých lidí přiměla k odpovědnějšímu přístupu k jejich vlastní svobodě a rodinám.

Ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil se již dříve vyjádřil, že příčinou narůstání počtu odsouzených je zrychlení trestního řízení, ke kterému došlo v posledních letech. Jeho výsledkem je zvýšení počtu vyhlašovaných rozsudků. Také tato okolnost má jistě dílčí význam.

Autoři tohoto článku si myslí, že pojednávaný nežádoucí stav je průnikem stavu společnosti a přístupu justice k ukládání trestů. Stav společnosti se obecně odráží v delikvenci určitých skupin obyvatelstva. O příčinách a podrobnostech nemá smysl na tomto místě uvažovat, protože není v silách justice se s tímto základním činitelem jakkoli vypořádat. Může jej pouze vzít na vědomí jako danou skutečnost a přizpůsobit se. Naproti tomu je v silách justice v jejím širším pojetí (tedy včetně žalobců) změnit pohled na nenahraditelnost nepodmíněného trestu odnětí svobody. Justice by se měla snažit u nenásilných trestných činů co nejvíce se vyhýbat jeho používání. Předpokládá to změnu v hlavách soudců i žalobců, u těch posledně jmenovaných patrně zásadnější, protože mají výraznější sklon než soudci chovat se jako „lovci lebek“. Ministerstvo spravedlnosti by v tomto směru mělo věnovat podstatně větší péči odborné osvětě, směřující k dosažení požadované změny chování obou profesních skupin.

Upozorňujeme v této souvislosti na sklon podnikatelských vrstev řešit obchodněprávní spory kriminalizací odpůrců a na ochotu žalobců a soudců podlehnout svodu této příležitosti k odesílání obžalovaných za mříže. Žalobci i soudci by se měli naučit tomuto svádění odolávat.

Trestněprávní řešení má pro podnikatele neodolatelné kouzlo: není třeba platit vysoké soudní poplatky. V mnoha případech je skutková podstata na hraně: došlo k porušení obchodní etiky, jehož trestněprávní vyhodnocení závisí od subjektivního přístupu příslušného orgánu. Kdo pociťuje potřebu uspokojovat své ego zavíráním co největšího počtu lidí, se přikloní k názoru, že jde o trestný čin, jiný subjekt může poškozenému doporučit, aby si své spory vyřídil v obchodněprávním řízení. Myslíme si, že ve všech ne zcela jednoznačně kriminálních případech, u nichž vznikla poškozenému finanční újma, by měli soudci myslet na zásadu, že trestní právo je ultima ratio. Představa, že obžalovaný bude z vězení hradit škodu, je zřejmě nerealistická. Naproti tomu exekuční způsob vymáhání soudem uznaných pohledávek je natolik účinný, že i pro poškozeného je výhodnější, zůstane-li obviněný na svobodě a popř. i s čistým trestním rejstříkem: bez něj nemůže podnikat, nesežene ani slušné zaměstnání, nebude tedy vytvářet zdroje na úhradu způsobené škody.

Veškeré výchovné působení na soudce a žalobce ve prospěch obezřelého rozhodování o trestech se ale bude míjet účinkem bez vytvoření materiálně-technických podmínek pro ukládání alternativních trestů, zejména pro širší využití trestu domácího vězení. Tato novinka byla kdysi vlajkovou lodí popularizační kampaně Jiřího Pospíšila, provázející projednávání nového trestního zákona. O své dítko se ale nakonec špatně postaral a dnes o něm ani příliš nemluví: jeho osobní zásluhou nejsou zajištěny hlídací náramky a hned tak ještě nebudou. Soudci se do ukládání tohoto druhu trestu bez nich nepohrnou, protože nevěří ve stoprocentní spolehlivost dozoru pracovníky Probační a mediační služby.

Ke snížení počtu vězňů by přispěly také cílené legislativní změny. Nepovažujeme např. za účelné držet za mřížemi pachatele méně závažných nenásilných trestných činů, kterým z odsouzení vyplynuly finanční závazky. Navrhujeme proto, aby se u nenásilných trestných činů zvýšila horní hranice trestní sazby pro přípustnost ukládání podmíněně odložených trestů na úroveň přípustnosti použití trestu obecně prospěšných prací a domácího vězení, tedy na pět let. Podmíněnost odkladu by ale měla být vždy vázána mimo jiné také na plnění finančního závazku, stanoveného soudem.

Dále se domníváme, že by justice měla dbát toho, aby ve vězení nebyli drženi odsouzení, jejichž věznění již naplnilo převýchovný účel. Pokud nyní zákonodárce připouští, že odsouzení za přečin mohou za jistých okolností žádat o předčasné podmíněné propuštění dříve než po odpykání poloviny trestu, navrhujeme, aby také odsouzení za zločiny, u nichž lze žádat o podmíněné propuštění až po odpykání dvou třetin trestu, mohli za jistých okolností žádat již po polovině.

Odhadujeme, že provedení obou výše navržených legislativních změn by umožnilo snížit počet vězňů o 2-3 % z celkového stavu, což by mohlo převýšit kapacitu nadbytečné věznice, která má být vybudována v Tisu u Blatna-Balkové, přičemž by nebylo spojeno s nároky na státní rozpočet.

Již dříve a na jiných místech jsme brojili proti další příčině zvyšování počtu vězňů, která ovšem není kvantitativně srovnatelné se vším, o čem jsme se zmínili výše: jde o justiční přehmaty, vedoucí k odnětí svobody nevinným lidem. V tomto článku je pouze připomeneme, protože pro zásadní řešení přeplněnosti věznic nemají význam.

Jistě jde pouze o excesy, ale nachází-li se v našich věznicích jediný nevinný odsouzený, stačí to na ztrátu mravního nároku České republiky na označení za právní stát. Podle našeho odhadu je ale takových obětí naší justice až několik desítek. Bylo by proto prospěšné, aby uchazeči o úřad státního zástupce a soudce měli procházeli v inkognitu stážemi ve věznici mezi odsouzenými, aby věděli, do čeho své obžalované posílají.

Příčin, proč dochází k odsuzování nevinných lidí nebo k ukládání nepřiměřeně tvrdých trestů, je více a mají subjektivní ráz. Často jsme svědky pohrdání zásadou in dubio pro reo, kterou někteří žalobci a soudci sice slovně vyznávají, ale v praxi obracejí v in dubio contra reo. Příkladem budiž spor mezi prvostupňovým a odvolacím soudem o vyhodnocení skutečnosti, že na zabavených bankovkách jsou sice daktyloskopické stopy, žádná z nich ale nepatří obžalovanému. Zatímco soud prvního stupně s odkazem na zásadu in dubio pro reo rozhodl, že chybí důkaz, že obžalovaný měl bankovky v ruce, a proto vydal zprošťující rozsudek, odvolací soud trval na tom, že absence daktyloskopických stop nevylučuje možnost, že je obžalovaný v ruce měl. Nakonec přikázal nové projednání věci v novém složení senátu. Dostavil se pak předvídatelný výsledek: při novém projednání došlo k malému posunu důkazní situace ve prospěch obžalovaného, ale přesto byl uznán vinným.

Bohužel se stále setkáváme s podjatým přístupem k obžalovaným, o jejichž vině je v hlavách žalobců a soudců rozhodnuto dříve, než vstoupí do soudní síně. Soud si za přičinění žalobce vytvoří mozaiku obrazu viny a důkazy obhajoby oklestí od všeho, co by do ní nezapadlo. Nepůjdeme v tomto směru do podrobností, nicméně upozorňujeme na krystalicky čistý popis takového postupu v článku Martina Stína „Netrestatelní“ (zde: http://www.spoleksalamoun.com/view.php?cisloclanku=2011062901). Úvahy o tom, proč se vzdělaní a jinak počestní lidé snižují k takovému iracionálnímu chování, přenecháme psychologům a psychiatrům. Nicméně tyto zkušenosti nás vedou ke kacířskému přesvědčení, že žalobci a soudci vzhledem k jejich moci ničivě zasahovat do lidských životů by se měli podrobovat periodickému přezkušování odborné, psychologické i mravní způsobilosti vykonávat své řemeslo.

Pokud se opakují případy zproštění obžalovaného prvoinstančním soudem a jeho následného odsouzení po zrušení prvotního rozsudku odvolacím soudem k vysokému trestu stejným senátem a popř. za příznivější důkazní situace, odmítáme mantru o nezbytnosti ochrany neprolomitelnosti soudního rozhodnutí a samospasitelnosti dvojstupňového řízení. V této souvislosti pak poukazujeme na nedostatečnost nástrojů obhajoby pro nápravu případného selhání obecných soudů. K většině pochybení dochází ve fázi dokazování, které nelze úspěšně napadnout dovoláním ani ústavní stížností. Vhodným nástrojem by byla stížnost pro porušení zákona, kdyby byli ministři spravedlnosti ochotni ji více a lépe používat. Její dostupnost je značně omezena subjektivním přístupem toho kterého ministra, jenž se přenáší na jeho podřízené. Pro ně je vyřizování této agendy protivnou zátěží. Proto „od přírody“ inklinují k zamítání podnětů jako k nástroji sebeobrany proti přetěžování nezajímavou prací. Současný ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil překonává nechutí k používání stížnosti pro porušení zákona všechny své předchůdce. Z jeho necitelnosti vůči lidskému utrpení nás mrazí. Zřejmě v odsouzených vidí jen „případy“ a vůbec netuší, že se jedná o skutečné lidi z masa a krve, kvůli jejichž nespravedlivě uloženému trestu strádají i jejich rodiny.

Zkušenosti s převážně neúspěšným projednáváním podnětů ke stížnosti pro porušení zákona jak s Jiřím Pospíšilem, tak před ním s Danielou Kovářovou, nás vedou k názoru, že by bylo vhodné přeformulovat ustanovení trestního řádu o stížnosti pro porušení zákona tak, aby v některých taxativně určených případech byla přímo stanovena povinnost ministra podat stížnost, dále aby řízení k vyhodnocení podnětu ke stížnosti pro porušení zákona probíhalo podle pravidel správního řízení včetně možnosti podat rozklad proti zápornému rozhodnutí, popř. také správní žalobu.

( Celá tisková zpráva |

| Zdroj: Spolek Šalamoun )


Dnešní datum: 19. 06. 2013	Hlavní stránka \| Seznam rubrik \| Download \| Odkazy \| Audio soubory